S futsalem jste začínal před takřka třiceti lety v celku Pramen Havlíčkův Brod. Tehdy se asi muselo jednat o úplně jiný sport?
Určitě, myslím si, že tehdy se to podobalo fotbalu. V Brodě jsme byli spíš taková parta kluků z různých fotbalových soutěží, kteří si prostě chodili zahrát futsal. Jenže nám to tak pasovalo a do sebe všechno zapadlo, že jsme vyhráli titul. Ale nemyslete, my hráli fakt dobře a neskutečně nás to bavilo. Přitom nikdo za to nic neměl, chodili jsme trénovat po večerech a k tomu po fotbalových trénincích. Možná to bylo v něčem lepší než v současné době...
Pak jste odešel se svým bratrem Michalem skoro na šest roků do Ruska, konkrétně do celku Dina Moskva.
Já jsem v Brodě nehrál dlouho, tuším že dva, maximálně dva a půl roku, Michal asi tři, pak jsme odešli. Když jsme tenkrát vyhráli s Pramenem titul, tak jezdily do České republiky na soustředění skoro všechny týmy z Ruska, z nejvyšší tamní futsalové ligy, a vždycky chtěly hrát s mistrem, maximálně vicemistrem naší soutěže. Proto jsme s nimi hráli i my a s Dynou jsme prohráli 4:3, když jsem dával všechny tři naše góly. Proto si mě vybrali. Ještě předtím ale bylo Mistrovství Evropy v Moskvě, kam jsme se jako Česká republika poprvé probojovali, a už tam o nás projevili zájem. Paradoxně ale chtěli víc Michala než mě, po výše zmíněném zápase to však přehodnotili a vzali mě. Chtěli ale jen jednoho hráče, tak jsem tam odešel první a Michal za mnou přišel za půl roku.
Jak na angažmá v Rusku vzpomínáte?
To byla úplně jiná doba. Přestoupil jsem do týmu, který byl jedním z nejlepších na světě, hrály se mezikontinentální poháry, přijížděly tam týmy z Jižní Ameriky a Dina to vyhrávala. Byla tam generace jedněch z nejlepších futsalistů světa, Španělé, Brazilci, a když jsem tam přijel, byl to pro mě úplně jiný svět. Já předtím dělal deset let na údržbě v továrně Zetor a najednou jsem se mohl věnovat pouze futsalu. Ráno jsem vstal, šel do haly, odtrénoval a nic jiného jsem na práci neměl. Takže pro mě opravdu nádherná doba. Že to bylo Rusko? Prostě to tam bylo a neměnil bych.
Co vůbec znamená název Dina, to je zkrácené Dynamo?
Vůbec ne. Samozřejmě Dynamo tam hraje také, ale tohle je jiný tým. Dina je křestní jméno manželky prezidenta klubu.
Od roku 2008 jste se stal hráčem Era-Packu, později FK Chrudim, v jehož dresu jste vyhrál 12 titulů. Dá se tedy říct, že přestože pocházíte z Vysočiny, Chrudim vám přirostla k srdci?
Přiznám se, že jsme sem s bratrem nejdříve jezdili proto, že nás to bavilo a nechtěli jsme futsal jen tak hodit za hlavu, když jsme se ním šest let živili. Po návratu z Ruska nám volala spousta týmů z první ligy, ale tady v Chrudimi to bylo nejblíž a hlavně nám tu nabídli nejlepší podmínky, takže jsme přestoupili sem a myslím si, že jsme neudělali vůbec špatně. Našli jsme tu spoustu kamarádů a futsal se tu neskutečně rozvíjel, takže rozhodně nelituji.
Převážnou část vaší futsalové kariéry jste na palubovce prožil společně a bratrem Michalem, o kterém už tu byla řeč. Mrzelo vás, že před nějakými pěti šesti sezonami s futsalem skončil?
Samozřejmě, a moc. My jsme spolu chodili do školky, na základku, na stejný učňák, já si tedy navíc udělal nástavbu a on ne, ale byli jsme spolu i na vojně, fotbal jsme spolu hráli v jednom týmu, prostě jsme spolu byli skoro pořád. I v tom Rusku jsme byli spolu, pak v Chrudimi, a tak mě jeho ukončení futsalové kariéry mrzelo. Už to ale asi jinak nešlo, věk nikdo nezastaví. On si našel dobrou práci, už ani moc nehrál a prostě tu nechtěl postávat v rohu u lajny.
Za tu dlouhou dobu jste se potkal v týmu s mnoha spoluhráči. Na které z nich rád vzpomínáte a řekl byste o nich, že šlo o top hráče?
Jako prvního bych tedy určitě vyzvedl bratra Michala, spolu jsme hráli skoro poslepu. Dál bych zmínil Petra Popelku, Radka Mikana, v Rusku to byl třeba Ukrajinec Koridze a Míša Markin. Nesmím zapomenout ani na Cacaua, ten mi toho také po mém příchodu do Chrudimi spoustu dal… Hrál jsem ale s řadou skvělých hráčů a nerad bych na někoho zapomněl. Bylo jich opravdu moc.
Tento týden oslavíte padesátiny, přesto po palubovce běháte jak mladík. Jaký máte na tuto sportovní dlouhověkost recept?
Tak to opravdu nevím. Byli jsme tři bráchové a každý říkal, že nejlepší z nás je nejstarší Petr, ten to ale přitom daleko nedotáhl, protože nebyl poctivý, obětavý. My s Michalem jsme dělali všechno naplno a to se teď může vracet. Možná mi něco zůstalo i z toho Ruska, ta strašná dřina se musela někde projevit. Další věcí je samozřejmě fakt, že se mi vyhýbala zranění. Že bych ale jedl tak, jak se má, že bych si nedal pivko nebo panáka, tak to ne. Chodím spát dlouho, protahuji se asi také špatně, a tak sám nevím, jak je to možné. Že to tak je musím zaklepat, je to prostě všechno o zdraví. Samozřejmě už mě ale ráno všechno bolí, to je jasné (smích).
Já o vás vím, že nejenže se věnujete futsalu, ale v celku Rváčova ještě kopete 1. B třídu velkého fotbalu. Který z těchto sportů je pro vás teď náročnější?
Velký fotbal jsem nehrál od roku 2014, kdy jsem byl na operaci kolena, křížových vazů. Před čtyřmi roky mě ale přemluvil předseda klubu Aleš Meloun, abych šel do Rváčova hrát. Řekl jsem mu, že nechci, aby byly nějaké problémy, protože nebudu chodit na tréninky a budu hrát jen zápasy. Dohodli jsme se, s klukama mě to tam baví a rád se tam chodím proběhnout. A co je náročnější? V poslední době už asi futsal, protože honit v lize na malém prostoru mladé kluky je docela dřina. Ve fotbale jsou sice samozřejmě také mladí, ale hřiště je větší a člověk si může při zápase někdy trošku odpočinout.
Ve futsale jste toho zažil a vyhrál opravdu hodně. Co byste si ještě přál?
Každý hráč ze všech osmi týmů, které se probojovaly do play off, vám řekne, že chce letos vyhrát titul. Ani já samozřejmě nebudu výjimka, myslím, že bychom si ho za letošní sezonu zasloužili. Jinak už ale nepotřebuji nic, jen bych byl rád, aby vydrželo zdraví mně i všem mým spoluhráčům. To je pro mě už asi nejdůležitější.
Všichni se na to ptají třeba Jágra a ani já nemohu tuto otázku vynechat. Budete v kariéře pokračovat ještě v příští sezoně?
To opravdu nevím. Já už byl rozhodnutý, že nebudu pokračovat tři sezony zpátky, jak už jsem tu hrál třeba jen dvě minutky za zápas v závěru. A vidíte, pořád jsem tady a nějak jsem to ještě vydržel. Tento rok mne futsal zase baví, za což musím poděkovat trenéru Slováčkovi, že mi dal ještě šanci. A co bude napřesrok? Uvidíme.
A co dál? Předávat své bohaté zkušenosti mladým či trénovat nějaký ligový tým vás neláká?
Přiznám se, že nevím, jestli by mě zrovna tohle bavilo. Samozřejmě, že když v Chrudimi pomáhám na futsal kempu, tak se mi to líbí a baví mě to, ale dělat to po celý rok? Jak jsem ale pořád v tom sportovním zápřahu, tak jsem o tom ještě ani nepřemýšlel, takže všechno může být. V tuto chvíli opravdu nevím, nechávám to otevřené.
Co říct závěrem?
Jak jsme se bavili o mém zdraví a kamarádech, tak bych rád využil příležitosti a poděkoval touto cestou všem mým bývalým i současným spoluhráčům, že jsem si s nimi mohl zahrát, také realizačnímu týmu, lékařům a kustodům, že se o nás vzorně starali a starají, protože i oni mají velkou zásluhu na tom, že ještě stále běhám po hřišti. V neposlední řadě bych pak chtěl poděkovat majiteli klubu FK Chrudim Františku Tichému, že má futsal pořád rád, dává do toho peníze a věří nám. My jako tým se mu pokusíme odvděčit ziskem titulu.
Další aktuality