Michale, ve finále jste šel z pozice asistenta trenéra do pozice hráče, kde vznikl tento nápad?
V lednu, když přišel Diece a Caio, tak jsem si ani nepomyslel na to, že bych do zápasu nastoupil. Ten příběh se ale napsal neuvěřitelně krásně. Nastoupil jsem kvůli stopce Dušana Künstnera a končil jsem v slzách. Nyní si troufnu říct, že to byl pro mě poslední futsalový dotek s balonem v profesionální futsalové kariéře. Je to šílené. Odehrává se u mě spoustu emocí. Tento titul pro mě znamená hrozně moc. Celý tým měl obrovskou sílu, hráli jsme perfektní futsal, stříleli jsme spoustu gól a když jsme museli zabrat, tak jsme prostě zabrali. Je neuvěřitelné, jakou vnitřní sílu u sebe Plzeň v posledních letech nachází.
Byl jste před penaltou nervózní?
Nejdříve ano, pak už ale vůbec. Říkal jsem si: „Miky, je to poslední kop kariéry.“ Nechtěl jsem si to jít užít, chtěl jsem to zahrát na sto procent. Ale budu upřímný. Chtěl jsem ho zahrát nártem pod víko, ale trefil jsem to plackou doprostřed branky. (smích)
Trénovali jste penalty před finálovou sérií?
Jak kdo, bylo to individuální. Máme tak zkušený tým, že každý ví, co potřebuje. Každý hráč má specifické věci, které potřebuje pro jeho jistotu a hlavu zvládnout. U někoho to bylo i trénování penalt.
Jak byste porovnal titul z před dvou let a ten nynější?
Měli jsme dvanáct naprosto vyrovnaných hráčů. Jsem moc rád z pozice asistenta trenéra, že všichni hráči zasáhli do finále. Před dvěma lety jsme to odehráli na sedm lidí. Letos jsme mohli sáhnout i pro další hráče a věděli jsme, že náhrada bude plnohodnotná. Tam vidím největší rozdíl.
Tomáš Vnuk se uzdravil a byl také důležitým článkem týmu, že?
Vnouček je velice důležitý, má svoje skvělé momenty, takzvané Vnoučkoviny. I po jeho návratu ukázal, že je geniální hráč. Samozřejmě nebyl v takovém laufu jako v minulé finálové sérii, ale sílu jsme tak mohli rozprostřít mezi více hráčů. Celý tým byl o to silnější.
Pomohli vám také dva Brazilci Caio a Diece, je to tak?
Na přelomu roku to bylo velké téma. Musím říct, že oba kluci perfektně zapadli do kabiny. U Dieceho jsme věděli, do čeho jdeme. Caia si vybral trenér Kopecký. Jakmile se dostanou tito dva hráči na hřiště, tak je hned vidět větší respekt ze strany soupeřů. Oni mají obrovskou sílu a my toho dokázali využít.
Vaše hráčská kariéra tedy definitivně končí?
Asi ano. Já jsem se už strašně těžce nutil do trénování. Předminulý rok na podzim jsem prošel velkou krizí, když se hrálo mistrovství světa v Litvě. Trénovali jsme v Plzni pouze v pár lidech a ve mně se lámalo, jestli to má ještě smysl. Byl jsem v totálním stereotypu. Bylo to na mě znát i doma. Mám dvě krásné a zdravé děti, mám doma manželku. Těm se chci také věnovat. Herní kariéra musí jít stranou, protože priorita je úplně jinde. Určitě bude na co vzpomínat. Je to neuvěřitelné, jak se tým pod vedením Radka Loba a Markuse Henleina posunul. Naopak pro nás v novém vedení bude hodně důležité na jejich práci navázat a třeba to ještě posunout.
Další aktuality