Proč dospěl k rozhodnutí skončit? Jaká je historie Otakara Mesteka a opravdu jednou vlétl do kabiny národního týmu, aby tam udělal humbuk? Začtěte se do rozhovoru s nejvýraznější postavou českého futsalu posledních dvou dekád.
Oto, vím, že nechcete rozebírat do detailu důvody vaší rezignace, ale prozraďte mi. Jak dlouho už jste zvažoval svůj konec?
Posledních několik let bylo, nejen ve futsalu, opravdu hodně náročných. Nárůst agend ve fotbale i ve futsalu jde velmi rychlým tempem, takže jsem velmi pečlivě zvažoval již své poslední dvě kandidatury na předsedu.
Dost lidí jste překvapil. Jak reagovali kolegové? Máte nějakou zajímavou reakci?
Mí nejbližší kolegové ve futsalu i fotbalu, a stejně tak rodina, o tomto kroku věděla dlouho dopředu. Jsem rád, že jsem to kolegům ve VV a sekretariátu mohl říct na zasedání 10. prosince osobně a ne online. Pár telefonátů jsem měl, ale nic nestandardního.
Bylo pro vás těžké dojít k finálnímu rozhodnutí? Přeci jen opouštíte futsalové funkce po téměř třiceti letech!
Bylo to strašně těžké. Futsal miluji a milovat budu, mám v něm opravdu strašně moc kamarádů a mnoho přátel, ale jsem přesvědčen, že je to správný krok pro futsal i pro mě.
Skončíte těsně před účastí na mistrovství světa, kam se reprezentace senzačně probojovala. Nemrzí vás to?
Jsem za to velmi vděčný! Byl to od celé repre ten nejhezčí dárek v této složité covidové době nejen pro mě, ale pro celou futsalovou rodinu. Ty reakce celého hnutí byly opravdu masivní a jsem rád, že jsem toto opět po nějaké době zažil.
Jak byste zhodnotil současný futsalový stav? Bavme se globálně – reprezentace, úroveň ligy, legislativa, vztahy lidí, celkové fungování. Jakou známku byste futsal dal a proč?
Patříme stoprocentně ke špičce Evropy. Výsledkově jak reprezentace, tak kluby v Lize mistrů, úroveň ligy, pravidelné TV přenosy, rozpočet svazu i klubů či členská základna. Ale máme i pár mínusů. Zmínil bych tři: stále nedotaženou legislativu, stále nezapojení se do IS FAČR a na to, že děláme všichni futsal, který milujeme, tak na můj vkus stále zhoršené či pošramocené vztahy mezi některými regiony nebo ligovými kluby a jejich zástupci. Takže bych dal futsalu klasické „Kojčice u Pelhřimova“, tedy dvojku. (smích)
O vaše křeslo se jako první přihlásil Daniel Kolman. Víte ještě o nějakém dalším zájemci?
Při mém zvažování, zda dále pokračovat ve futsalu, bylo velmi důležité, že se Dan Kolman jasně vyjádřil, že má enormní zájem kandidovat na předsedu. O žádném jiném kandidátovi nevím. Kdyby neexistoval žádný reálný kandidát pokračoval bych na devadesát devět procent dál.
Jaký může být Daniel Kolman předseda?
Jsem přesvědčen, tak jak ho za ta léta znám, že bude chtít být vnímán jako úspěšný předseda, a tak pro to udělá všechno. Budu mu upřímně fandit, aby to zvládl. Pak na tom vydělá celý futsal.
Sám jste řekl, že veškerou agendu novému předsedovi předáte? Kolik to všechno může zabrat času?
Pokud se stane předsedou Dan Kolman, budu to mít snazší: ve futsalu se pohybuje dvacet let, ve VV je se mnou také mnoho let, zná tedy problematiku velmi dobře. Novému předsedovi předám veškeré své know-how a futsalovou agendu, plus převezme zaběhlý sekretariát a také mnoho kolegů na FAČR/STES. To znamená, že futsal bude zhruba v tomto módu pokračovat. Nový předseda a nové vedení si pak musí vše nastavit po svém. Radu ovšem mám už teď: jsem bytostně přesvědčen, že předseda Svazu futsalu v dnešní době, a při veškeré šíři a specifičnosti řízení takové organizace, musí být zaměstnancem profesionálem. Stanovy SFČR již na toto myslí, uvidíme.
Co se stane, pokud se 9. Valná hromad SFČR v březnu kvůli coronaviru neuskuteční? Počkáte ve funkci?
Oznámil jsem, že předám svůj mandát na nejbližší VH SFČR. Pokud se tedy třináctého března nebude moct uskutečnit, tak budu pokračovat a předám mandát až to bude možné.
Na svaz ho přivedl v roce 1992 Petr Fousek
Co považujete za největší milníky ve své futsalové kariéře na postu předsedy, respektive které události vám udělaly největší radost?
Můj vstup do futsalu prostřednictvím klubu Defect Praha a postup s ním na Národní finále 1992, dále seznámení se s Petrem Fouskem v roce 1992, respektive přijetí jeho nabídky stát se sekretářem futsalu, pak jeho posun na pozici generálního sekretáře tehdejšího ČMFS a tím uvolnění postu předsedy a moje první vítězná kandidatura. Pak určitě první postup na vrcholnou akci, konkrétně ME 2001 v Moskvě. Díky tomu jsme získali sebevědomí na pořadatelství ME 2005 v Ostravě. Zvládli jsme ho velmi úspěšně a získali kredit po celé futsalové Evropě. Dále postup na MS 2008 do Brazílie. To byl asi sportovně a prestižně největší úspěch. Doma navýšení rozpočtu a s tím spojené navýšení kapacity sekretariátu. Dlouho jsem měl jen jednoho sekretáře, před zhruba sedmi lety se nám podařilo na FAČR výrazně navýšit rozpočet futsalu a dnes máme, kromě sekretáře, ještě Ligového sekretáře, PR manažera a Futis manažera. A mohl bych pokračovat hodiny. Bylo to nádherných skoro třicet let.
Přišlo už dříve období, kdy jste chtěl ve funkci skončit? Kdy vám bylo nejhůř?
Pár takových okamžiků bylo. Jako causa Brno, respektive odstoupení Pavla Nepila z VV, dále causa okolo kontumací Sparty za starty cizinců, odstoupení Litoměřic z ligy spojené s mediálními výzvami na mé odstoupení, několikrát také, podle mě, neadekvátní kritika sekretariátu, který z pozice předsedy a šéfa oddělení řídím. Ale doposud vždy nad těmi konkrétními kauzami zvítězily plusy, a tak jsem zabojoval a pokračoval dál.
Futsal se stále vyvíjí. Kam by se měl podle vás dostat v nejbližších letech?
U nás doma je potřeba dotáhnout legislativu a fungování FAČR-SFČR. A s tím úzce souvisí zapojení futsalu do systému IS2 FAČR. Z dalších projektů a plánů bych zmínil Licenční řízení v 1. FUTSAL lize, respektive postupný přechod na statut profi ligy. Na mezinárodní scéně bych si velmi přál posílení autonomie futsalu v rámci UEFA a FIFA, aby si mohli futsalisté více určovat svůj osud. Na repre scéně bych futsalu, mimo jiné, přál dvě věci: musí se vyřešit „taková ošklivá, nepěkná věc“ - naturalizování cizinců v reprezentačních týmech a pak by strašně pomohl futsal na olympijských hrách.
Na mistrovství Evropy jednou vlétl do kabiny
Pobavme se o vitríně futsalu. O reprezentaci. Zažil jsem vás před každým barážovým zápasem s Chorvatskem strašně nervózního. Měl jste to tak pokaždé?
Jasně, to nebylo nic neobvyklého. Všechny generace hráčů z repre vám potvrdí, že jsem vždycky strašně nervózní. (smích)
Jaký byl nejhorší, a naopak nejlepší zápas české reprezentace za vašeho působení?
Největší zklamání jsem asi zažil na domácím ME 2005 v Ostravě, kde jsme měli skvělý tým, v prvním utkání porazili silnou Ukrajinu, ale nakonec nepostoupili ze skupiny do semifinále. Třikrát na nás přišlo 8.000 lidí a v semifinále by hala v Ostravě praskala ve švech. Nejlepší, respektive nejprestižnější zápas jsme asi hráli na Interkontinentálním poháru FIFA v Kuvajtu. Nejdříve se před zraky celé královské rodiny a FIFA bafuňářů hrálo utkání o třetí místo Brazílie – Itálie. (úsměv) A pak finále ČR – Argentina. Seděl jsem na tribuně s českým velvyslancem a připadal si jako Alenka v říši divů. (smích) A Holda (Michal Holý – pozn.) dal na 1:0 a hráli jsme fakt skvěle. Nakonec ale Argentina zápas otočila a vyhrála. A na nejbližším MS vyhrála.
Protože jsem to nezažil a znám jen z vyprávění, opravdu jste kolikrát o poločase vlétl do kabiny a udělal tam vítr? Zabralo to?
Ne, ne! Já jsem zastáncem toho, že do kabiny funkcionáři, ani předseda, prostě nepatří. Na každé akci jsem s týmem na každém tréninku, jídle, přejezdu a snažím se být užitečný. Ale do šatny okolo zápasů nechodím. Tam je to vysoce interní věc mezi realizačním týmem a mužstvem. To, co máš ty na mysli, se ale stalo legendou: na ME 2010 v Maďarsku jsme prohráli první zápas s Ázerbájdžánem 1:6 a o půli jsme prohrávali s domácím Maďarskem 0:3. O půli jsem běžel do šatny, cestou doslova srazil Zdeňka Slámu, a tam jsem asi minutu řval a řval. Pak na mě řvala půlka šatny, někdo kopal do skřínek, tak jsem práskl dveřmi a šel zase zpátky na tribunu. Ve druhé půli jsme pak, mimochodem v asi nejbláznivějším zápase historie ME ve futsalu vůbec, utkání otočili a postoupili. A následně jsme na tomto šampionátu získali bronzové medaile. Současný trenér reprezentace do 21 let Mára Kopecký by to odvyprávěl s ještě pikantnějšími detaily. (smích)
Pokračujme u těchto veselejších témat. Jaké byly oslavy postupů, respektive po zisku bronzových medailí?
Každé byly jiné a každé byly nádherné. Ale to je maximálně někde u pivka mezi čtyřma očima. To jsou věci, které musí zůstat interní. Ale ty vzpomínky máme, my všichni, co jsme to okolo repre zažili, na celý život! A všem za ně tímto moc děkuji!
U futsalu platí dvě spojení: Předseda je Mestek, reprezentační kouč Neumann. Je to zažité. Dokážete říct někoho, kdo by nahradil ve funkci reprezentačního kouče Tomáše Neumanna?
Jsem samozřejmě strašně rád, že nám toto spojení funguje už více než třicet let a jsem přesvědčen, že Tomáš má stále české repre co dát. Skvělým postupem na MS to opět dokázal. Bude to ale dále na něm a novém předsedovi. Plus pozor: jsem přesvědčen, že až jednou Tomáš skončí, tak ho bude mít kdo nahradit. Díky mnoha a mnoha postupům na vrcholné akce a díky našemu trenérskému vzdělávání, budeme mít ještě mnoho let kam šáhnout. Hráčů a absolventů se zkušenostmi z reprezentace krásně přibývá. Aktuálně je připravený například Mára Kopecký.
Jako první pracovní nástroj dostal psací stroj
Zeptám se i na pár historických věcí. V roce 1992 jste nastoupil do funkce sekretáře futsalového svazu. Co vás k tomu přimělo?
Být ve správný čas na správném místě. Se svým týmem Defect Praha jsme vyhráli pražský přebor a postoupili na Národní finále do Ústí nad Labem. Tam se v sobotu večer konala porada všech dvanácti týmů a tehdejší předseda futsalu (tehdy pod názvem malého fotbalu – pozn.) Petr Fousek nechal hlasovat o tom, kdo by byl pro zahájení 0. ročníku České ligy malého fotbalu. Všichni byli pro. No a další dotaz byl, kdo je tam za Prahu a zda by mohl ten zástupce pomoci se soutěží. Všichni mí spoluhráči už na mě čekali v hospodě, takže to zůstalo na mně. A byl ze mě sekretář. (smích)
Jak náročných těch osm let bylo?
To byla úplně jiná doba. Na ČMFS jsem dostal smlouvu na čtvrt úvazek, jednu židli a část stolu. A pozor: psací stroj. Žádné počítače, žádné mobily ještě nebyly. Všechno se dělalo ručně a poštou či faxem. Budovali jsme s Petrem všechno na zelené louce – rozpočty, legislativu, soutěže, repre, vzdělávání trenérů, marketing. Byla to super doba a jsem strašně rád, že jsem u toho mohl být.
Měl jste v roce 2000 jasno, že pak chcete být mužem číslo jedna?
Ano, když se Petr Fousek stal generálním sekretářem ČMFS (dnes FAČR), tak jsme společně vymysleli nastavení, které platí dodnes: vzniklo oddělení neprofesionálního fotbalu, já se stal jeho ředitelem a futsal byl jeho součástí. Zároveň jsem kandidoval na předsedu Svazu futsalu a, i díky podpoře Petra, jsem tehdy vyhrál. Toto nastavení vydrželo dvacet let a jsem přesvědčen, že to bylo pro futsal velmi výhodné a umožnilo jeho postupný a komplexní rozvoj.
Byla nějaká Valná hromada, kdy jste to měl jako předseda opravdu nahnuté?
Za předsedy ČMFS Ivana Haška proti mně kandidoval, s významnou podporou některých futsalistů, ale také některých velmi zprofanovaných rozhodčích, Horst Siegl. Ivan Hašek měl výborné vztahy s námi oběma, takže si nás zavolal a řekl, že do toho nebude vstupovat a nechá to na vůli VH futsalu. Tenkrát jsme opravdu oba dělali kampaň. Nakonec si futsal zvolil mě.
Udělal jste někdy nějakou chybu, kterou byste i po těch letech vzal zpět? Mám na mysli opravdu něco, co vás zpětně štve.
Jediné, co mě opravdu mrzí, je to, že nemáme dotaženo nastavení vztahu FAČR a SFČR. To jsem měl dotáhnout dříve, ideálně hned na počátku mého předsedování od roku 2000. Jinak si myslím, že jsme tady, za těch třicet let, společně s mnoha mými kolegy, dokázali neuvěřitelné věci. Jsem přesvědčen, že je na čem stavět, a hlavně ať vše funguje a posouvá se dál a dál!
Během vedení futsalu jste si udělal i magisterský titul, je to tak?
Maturoval jsem ještě za starého režimu, na fakultu žurnalistiky mě nevzali a tak, abych se vyhnul vojně, jsem šel učit na základní školu a moc mě to bavilo. Tak jsem pak vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, ale k učení už jsem se už nevrátil. Ale nikdy neříkej nikdy. (smích)
Jak vám to šlo s angličtinou, kterou nyní celkem dobře ovládáte?
Měli jsem snad deset let ruštinu a mám z ní i maturitu. Jako všichni mí vrstevníci, takže rusky umím celkem dobře. Angličtinu jsem měl jen na gymplu, pak trošku na VŠ a pak jsem během těch mnoha let na ČMFS a FAČR několikrát zkoušel chodit na kurzy, které nám svaz zajišťuje. Ale posun je malý. Nejsem spokojený a moje děti se mojí angličtině smějí, respektive pubertálně stydí. Ale na základní komunikaci okolo fotbalu a futsalu to jakž takž stačí, včetně mailové komunikace, reglementů, porad a seminářů. Dokonce často dělám tlumočníka z ruštiny do angličtiny. Ve chvíli, kdy se někde sejdeme u stolu na větších akcích se zástupci „postsovětských“ republik. (smích)
S Martinem Průšou pracují dvacet let
Za vaši funkcionářskou kariéru jste jistě poznal mnoho spolupracovníků. Asi je čas jim poděkovat. O koho jde zejména?
Moc rád tady poděkuji všem, se kterými jsem měl tu čest pracovat. Opravdu všem! Voleným funkcionářům, jmenovaným, klubovým i regionálním funkcionářům, trenérům, členům realizačních týmů, hráčům repre – všem. Nelze všechny jmenovat. Byly by jich za těch třicet let opravdu tisíce! Jsem přesvědčen, že všichni ví, že tímto děkuji i jim.
Jak zásadní vliv na váš vývoj měl Petr Fousek? Dnes čestný předseda SFČR.
Opravdu velký. Osm let jsem mu dělal sekretáře, pak byl mnoho let na svazu jako generální sekretář a v úzkém kontaktu jsme dodnes. Mimo jiné i proto, že po celou dobu byl nejen čestným předsedou SFČR, ale byl i v Komisi futsalu UEFA a FIFA.
Ještě blíže bych se zastavil u Martina Průši. Jak jste se vy dva poznali a kdy jste ho zlanařil do funkce sekretáře?
Když jsem se stal předsedou, tak jsem měl rok za sekretáře Radka Kliera, ale ten mi zhruba po roce „utekl“. Táhlo ho to spíše k PR, médiím apod. Martina jsem znal velmi dobře – byl dlouholetým předsedou, trenérem a hráčem Letňan, byl místopředsedou SFČR za Čechy a byl vedoucím reprezentace za trenéra Michala Stříže. Tak jsem mu nabídl post sekretáře, on přijal a je se mnou tedy skoro dvacet let. Odvedl pro futsal obrovské množství práce. Již mnohokrát jsem mu děkoval, což dělám i nyní.
O Facebooku či Instagramu nechce ani slyšet
Zůstanete zaměstnancem FAČR?
Ano, rád bych. Jsem tak domluven se svým šéfem Jirkou Kotrbou a s vedením FAČR, tedy předsedou i GS FAČR. Rád bych pokračoval v práci v oblasti Grassroots fotbalu, tedy fotbalu pro všechny.
Uvidíme vás na futsale nebo si dáte oddych? Mám na mysli jak ligu, tak třeba i vaši účast na mistrovství světa.
Určitě ano. Jak jsem říkal, mám ve futsalu strašně moc kamarádů a přátel, miluji tu hru jako takovou, takže se budu chodit koukat na ligu, reprezentaci a další zápasy. Na MS bych hrozně rád jel. Je to kousek, takže asi autem na nějaké dva naše zápasy s výlety po okolí.
Někde jste řekl, že si obnovíte trenérskou licenci a budete trénovat. Ale přiznám se, že nevím, zda to byl vtip, nebo jste to myslel vážně.
Možná někdy… Ale zatím chci ještě hrát. Hrajeme s Defectem prakticky ve stejné sestavě, v jaké jsme hráli Národní finále v roce 1992. Jsme veterány fotbalu i futsalu. Vždy se po zápase týden dávám dohromady. (smích)
Možná teď budete mít více volného času. Jak s ním naložíte?
Určitě budu víc s rodinou – výlety, chalupa, kola. Tady mám obrovský dluh. Pak tady máme mariášek a fotbalgolf. Tady vidím značný prostor pro realizaci, hlavně Tomáš Neumann už na mě má políčeno. (smích)
Založíte si konečně Facebook nebo třeba Instagram? (smích)
Nikdy!
Osmadvacátého prosince slavíte padesát let! My vám samozřejmě přejeme to nejlepší a pevné zdraví. Co si ale přejete ze všeho nejvíce vy?
Díky moc za přání. To zdraví je fakt klíčové. Plus aktuálně samozřejmě musím všem popřát vyřešení toho Covidu. To je prostě hrůza.
Co byste popřál všem futsalistům do roku 2021?
Tady na půdě futsalu přeji všem, aby se futsal i po změnách na VH v roce 2021 dále úspěšně rozvíjel!
Další aktuality