Na úvod nám prozraď, jak jsi se dostala ke sportovní fyzioterapii?
Mezi sportovci se pohybuji od dětství, takže jsem po studiu o ničem jiném ani neuvažovala. Dostala jsem se k ní hlavně díky synům, kteří sportují. V závislosti na tom jsem získala kontakty a dnes se tomu naplno věnuji.
Kromě práce v našem klubu máš i svoji praxi, jací všichni sportovci se u tebe vystřídají?
V mé práci to mám 50 na 50, co se týká rozdělení sportovci a nesportovci. Mezi sportovci se kromě futsalistů starám také o atlety, házenkáře, sportovní střelce, hokejisty, tenisty a nebo dokonce členy týmu Aleše Lopraise, kteří se účastní Rallye Dakar.
Jsou nějaké sporty, které z tvého pohledu ničí tělo sportovce nejvíce?
Tohle je otázka, na kterou se nedá úplně konkrétně odpovědět. Každý sport si nese svá negativa.
Plzeň není tvoje první futsalová štace. Jak jsi se dostala k našemu sportu a k angažmá v Plzni?
Ano, není. Loni mě oslovila kolegyně, která šla na mateřskou, abych za ní převzala futsalovou reprezentaci žen, kde tedy působím od srpna 2019. Následoval prosincový turnaj Visegrad v Ostravě, který je pro ženy společný s mužskou U19. Zde mě oslovil Marek Kopecký, který v týmu U19 působí jako asistent a prakticky ihned po návratu do Plzně jsem se domluvila s vedením Interobalu. Jak se říká, být v pravý čas na tom správném místě.
Baví tě práce s futsalisty Interobalu? Bereš ji jako práci nebo spíše jako odreagování?
Práce v Interobalu mě hodně baví. Ale jak všem říkám, moje působení jak v Plzni, tak u reprezentace žen, neberu rozhodně jako práci, ale jako odpočinek od stereotypu v ordinaci. A v situaci, která je teď, mi to neuvěřitelně chybí.
Je v našem týmu někdo, kdo by se dal nazvat jako „největší bebíčko“?
Samozřejmě by se pár kandidátů našlo (smích), ale raději si je nechám pro sebe, jelikož by mohla následovat nějaká pomsta.
Jak už jsi řekla, působíš u ženské futsalové reprezentace. Cestuješ s ní ráda nebo preferuješ ligová utkání s Plzní?
Obojí má své pro i proti. Po pravdě, cestovat s reprezentací neznamená úplně jet na výlet. Například z týdne na Ukrajině jsem se ven na procházku dostala jen dvakrát, jinak jsem zažila jen hotel, autobus a halu. Zároveň jsem vždy celý týden pryč od všeho v Plzni. Má to zajisté také své klady, poznáte nové lidi a procvičíte si angličtinu. Oproti tomu s klukama z Interobalu jsem v kontaktu dvakrát až třikrát v týdnu, ale zároveň s tím se mohu věnovat své praxi a rodině.
Čím si vysvětluješ velké množství zranění hráčů v této sezoně? Čí rekonvalescence byla z tvého pohledu nejkomplikovanější?
Teď budu mluvit spíše všeobecně a ne jen o téhle sezóně a Interobalu. Mnoho zranění si nese původ už z mládežnických kategorií, kdy nebyly fyzická příprava a kompenzační cvičení optimální. Poté se to může kvůli špatným návykům projevit až v pozdějším věku. Hráči totiž nejsou zvyklí pracovat jinak. Hodně se toho v současné době naštěstí už mění, ale i tak vidím stále nedostatky u mladých sportovců. Jsem ráda, že Marek Kopecký má v tomhle stejný pohled na věc. Nejdelší a nejtěžší rekonvalesce bude u Lukáše Rešetára, ale musím říct, že jeho přístup a snaha by měla být příkladem pro všechny hráče.
Jak fyzioterapeut pozná, že je sportovec po zranění opět schopen naplno trénovat či hrát?
Jsou nějaké teoretické léčebné plány u každého zranění. Jak dlouhá rekonvalescence by měla být a jak by měla probíhat, to už je ovšem jen teorie. Vždy je třeba brát v potaz fyzické a psychické nastavení hráče a průběh zranění a léčby. Popravdě, hlava je někdy největší nepřítel. Postupně navyšujeme zátěž až do maxima, někdy se bohužel stane že se vrátíme o krok až dva zpět, protože tělo řekne ještě ne.
Z tvého pohledu fyzioterapeuta, za co bys naše hráče na závěr rozhovoru pochválila?
Určitě za přístup, který mají, když vznikne nějaký zdravotní problém. Někteří začali dokonce docházet i preventivně, to není tak obvyklé.
Další aktuality